Ekologické bydlení: Pasivní domy

Aby mohla určitá stavba nést označení pasivní dům, je potřeba, aby její provoz splňoval jistá kritéria – požadavky se týkají energetických úspor. Normy jsou velmi přísné, jejich plnění ale zatím nikdo nevyžaduje; stavitelé, respektive zadavatelé staveb se k nim zavazují sami zcela dobrovolně. Ovšem ne na dlouho, alespoň pro členské státy Evropské Unie – evropská směrnice o energetické náročnosti budov z roku 2010 stanovila požadavky na novostavby po roce 2020 prakticky na úroveň pasivních domů

Koncem 90. let 20. století probíhala diskuze o snížení energetické náročnosti urbanizovaných oblastí mezi Švédem Bo Adamsonem a Němcem Wolfgangem Feistem – tak se zrodila koncepce pasivního domu. Kolébkou těchto domů se stala vlast druhého z nich – první pasivní dům byl postaven v německém Darmstadtu v roce 1990. Zde byla v roce 1996 založena i nadace Passivhauss-Institut pro propagaci a kontrolu standardu. Založení nadace pak následoval vznik řady institutů a projektů na různých místech světa podporující výstavbu pasivních domů. V České republice se první takový dům postavil v roce 2004.

Uznávané standardy pasivní budovy Passivhaus-Institutu vyžadují splnění třech norem. Celková spotřeba primární energie na provoz domu, a to včetně spotřebičů, musí být nižší než 120 kWh/(m2a). Dalším požadavkem je roční potřeba tepla na vytápění maximálně 15 kWh na metr čtvereční vytápěné plochy. Poslední podmínka se týká neprůvzdušnosti obálky stavby – při snížení vnitřního tlaku vzduchu o 50 Pa oproti vnější atmosféře nesmí dojít k více než 60ti procentní infiltraci objemu vzduchu v budově za 1 hodinu, jinými slovy n50 nesmí překročit hodnotu 0,6-1/hod. K certifikaci domu jako pasivního se v tuzemsku vyžaduje splnění těchto standardů, které jsou zároveň vhodné pro celý mírný klimatický pás. Další doporučení se týkají například topného příkonu.

Výhodou pasivních budov jsou nejen extrémně nízké náklady na vytápění, které jsou oproti běžným stavbám až desetkrát nižší, ale také zdravější prostředí k bydlení či práci. Splnění norem pasivních domů totiž kromě úspor přináší také neustálý přísun čerstvého vzduchu bez průvanu. V těchto stavbách neexistují žádné teplotní rozdíly v místnosti. Příjemné teploty v každém ročním období vytvářejí vysoký komfort bydlení.

Principy pasivního domu

Základem pasivního domu je řízené větrání se zpětným ziskem tepla na tzv. rekuperaci. Toto zařízení dokáže zbavit vzduch prachu a škodlivých nečistot a to bez toho, aby se vytvářely zbytečné tepelné ztráty větráním (účinnost rekuperačního výměníku tepla je minimálně 75 procent). Dovnitř proudí čerstvý vzduch, který je navíc ohříván do teploty, která je v místnosti. Aby nedocházelo k neřízenému úniku tepla, je důležitá těsnost konstrukce. Vzduchotěsnost budovy se testuje tzv. Blower-door testem

Název pasivní dům je odvozen od využití pasivních tepelných zisků v domě. Jedná se jednak o energii ze slunečního záření prostupující okny, ale také o teplo vyzařované lidmi a spotřebiči. Po většinu roku je pak toto dostačující pro vytvoření požadované teploty uvnitř budovy.

Pasivní domy jsou často využívány v přírodním stavitelství, nicméně standardy neomezují výběr materiálu, z jakého může být pasivní budova postavena. Při stavbě je však velmi důležitá optimalizace všech prvků jako jsou tvar a velikost domu, typ konstrukce, umístění a velikost oken, vnitřní dispozice, koncepce větrání a vytápění, ale také orientace vzhledem ke světovým stranám.

Díky kompaktnímu tvaru je stavba škol, administrativních budov či panelových domů podle pasivních standardů výrazně jednodušší oproti výstavbě pasivních rodinných domů. Extrémně důležitým komponentem je kvalitní izolace – její ideální tloušťka se pohybuje mezi 30 a 40 cm. Zde se nevyplatí šetřit, protože samotná izolace není příliš drahá, naopak příliš tenká izolace může mít pro pasivní dům fatální důsledky. Co se týče materiálu, mohou se použít všechny běžné izolační materiály včetně přírodních alternativ. Mezi vhodné konstrukce se řadí masivní zděná či betonová, případně dřevěná. Zásadou je co nejtenčí konstrukce, avšak za předpokladu dosažení požadovaných izolačních vlastností. Nejslabším prvkem pasivního domu jsou okna – běžně jsou až pětkrát tepelně slabší než zdi. Avšak okna jsou zdrojem solárních zisků, v konečném součtu jsou tedy energicky zisková, ovšem jen při splnění jistých podmínek – zasklení trojskly s vzácným plynem uvnitř, UW hodnota okna menší než 0,80 W/m2K, minimalizace tepelných mostů v místě osazení.

Náklady na stavbu pasivního domu jsou oproti obyčejným budovám v průměru o 5 až 15 procent vyšší, kvalita bydlení v nich ovšem zvyšuje hodnotu takové nemovitosti, kterou si je vzhledem k hrozbě energetické krize a globální snaze o snižování energetické závislosti schopna udržet. Nezanedbatelné je pochopitelně i snížení nákladů na provoz. Podcenění byť jen jednoho prvku však může nenávratně zmařit snahu o dosažení standardu pasivního domu, návrh je tudíž vhodné nechat na zkušeném projektantovi.